Lodní deník ze Seychel – 1. část
13. 7. 2017 – čtvrtek
Se všemi se potkáváme na letišti v Praze okolo půl šesté večer. Po 50 minutách ve frontě na odbavení vysíláme Tomáše k přepážce businessu, aby nás tam zkusil protáhnout všechny. Sám totiž businessem letí, na rozdíl od ostatních, kteří jsou hromadně v turistické třídě. Daří se to, a tak jsme za 15 minut všichni odbaveni a sedíme v letištní restauraci na Terminálu 1. Část posádky už lehce přešlapuje, abychom náhodou nepromeškali odlet, a vyráží s předstihem k východu B5, kde již stojí letadlo Airbus 321, Turkish Airlines do Istanbulu.
Ve skoro plném letadle přežíváme první a kratší část letu. Nepříjemné překvapení nás čeká ihned po přistání v Istanbulu, kde zjišťujeme, že náš následující let na Seychely je o 3 hodiny opožděn. Z původně 3hodinového čekání se tak stává 6hodinové. Dáváme si alespoň místní pivo, relaxujeme na pohovkách v restauraci, povídáme si.
Je už skoro ráno a nasedáme konečně do letadla. Někteří, ti drzejší, hovoří o kapitánovi a jeho deckhand neboli jak se správně říká, co-skipperovi, mají štěstí a nastupujíc jako poslední, se rovnou uloží do polohy ležmo na „čtyřky“ uprostřed letadla a celý let prospí. Dokonce ani na vzlet už nás nebylo možné vzbudit. Potřebujeme nabrat sílu a energii, protože pak už to tak jednoduché mít nebudeme.
14. 7. 2017 – pátek
Budíme se v letadle všichni jak s nastaveným budíkem zhruba 2 hodiny před přistáním a lehce kritizujeme gastronomii Turkish Airlines a vzpomínáme na známé a oblíbené Emirates či Etihad. No, hlavně že už jsme tady! „Tak a teď to začne,“ říkáme si. Petr má nabaleno 4 kg sušeného masa, Tom jeden plný kufr piva (samozřejmě ne pro sebe, ale pro celou posádku), sýry, klobásy, no a o ostatních těch balených dobrotách a tvrdém alkoholu, vysoce překračující limity, ani nemluvě. Jako vždy, máme opět štěstí. Do skenru zde jdou jen malá zavazadla, takže všechno ostatní zůstává na vozíku a usmívajíc se, projíždíme okolo kanceláře Health and Safety office.
Vlhkost 75 % až 85 % je znát a začínám hledat obchod s vodou. Nakupujeme datové sim karty, vybíráme peníze a během 30 minut už cpeme všechna ta zavazadla do taxíku. Cena 700 SCR (tedy seychelských rupií) je ok na místní poměry. Za 15 minut jsme v nejluxusnější marině na Seychelech, Eden marina, a začíná procedura převzetí lodi, vyřízení dokladů, složení kauce a spousty dalšího. Máša, naše vrchní nákupčí, která raději vše násobí třemi, je až do tmy ještě pro jistotu zalezlá v místním obchodu Spar. Provisioning (jak se říká dovozu online objednaného nákupu na loď) totiž nedodal vše.
Mezitím padla tma. Vše už je ale na lodi, dokonce i Máša se vrátila z obchodu, a tak dáváme konečně sprchu a chystáme se na večeři do nedaleké restaurace, kterou nám doporučila Laura. Pro pochopení, Laura tu byla před asi 4 měsíci s kamarády, a tak se tu trochu vyzná. Řekněme minimálně v marině, protože zde byli většinu času a moc pozitivní vzpomínky nemá. Doufám, že její obraz o tomto přenádherném souostroví změním.
Večer rychle uběhne a všichni se unavení vracejí na loď a brzy usínají. Tom s Petrem jdou ještě na „inspekci“ do mariny, co že to tam tak pěkně hraje za rohem. Tvrdí, že jdou na „písničku“.
15. 7. 2017 – sobota
V osm hodin drnčí budík na palubě. Tom a Petr jako první vstávají a začínají chystat loď. Máša si v noci vzpomněla, že v lednici něco chybí, a tak ještě utíká do krámu. Jiný zas ještě beží tam či onam a nakonec tak vyplouváme až po 10. hodině. Konečně!!!
Mělčinami okolo Eden islandu a následně před hlavním městem Victoria se pomalu, s větrem přímo proti nám, prodíráme k severnímu výběžku ostrova Mahé, tzn. North point. Stáčíme se na severozápad a užíváme si první hodiny na palubě Lagoon 450. Tento katamarán má už i flybridge, a tak většinu času tráví dnes všichni nahoře na této druhé vrchní palubě, kde je umístěno místo kapitána s kormidelním kolem a všemi těmi budíky, přístroji a obrazovkami.
Je skoro přesně 15 hodin a házíme kotvu v národním parku Port Launay na severozápadní straně ostrova. Modrá tyrkysová voda, bílá pláž, palmy. No kýč 🙂
Během hodiny se objevuje černoušek na padlleboardu s kokosem a prý jestli kromě kokosu taky nechceme udělat večerní grilování na pláži. Po pár minutách váhání souhlasíme a trochu nedůvěřivě odevzdáváme zálohu 500 SCR. Ještě větší nedůvěru a obavu máme ve chvíli, kdy už je skoro tma a na pláži nikde nevidíme slibované stoly, svíčky a gril. Nakonec vše ale dopadne na výbornou a my si pochutnáváme na kuřecím i rybím kari, grilovaném tuňáku i lobsteru. Obzvláště ten tuňák! Ten byl. Marináda z místního nakyslého ovoce, možná lépe vyjádřeno octového ovoce. Ještě chvíli sedíme a posloucháme a pozorujeme dámy, které vedle vesele tancují a zpívají. Na přeplněném člunu se v osmi lidech vracíme zpět na loď a ještě na palubě pomlsáváme cuba libre. I zarputilí abstinenti Máša s Tomášem si po prvním dávají s chutí ještě další 3 malé drinky. Byl to krásný a náročný první den.
Kapitán i co-skipper ukládají opět hlavu venku v salonu. Říkají, že tak je to nejlepší.
… pokračování příští neděli